20. ročník Putovního vodáckého tábora Sázava 2009

20 let - a jak ten čas vlastně běžel? Co se za tu dobu změnilo?

Začalo to na jaře v roce 1990.

Nadšení vodáci a propagátoři vodáckého sportu Milan Toušek, Petr Kadláč a Bronislav Krzystek se dohodli, se svou ZO ROH v RD Jeseník, na uspořádání vodáckého putovního tábora pro děti zaměstnanců RD. Vybraná byla "matka řek" Lužnice. Tábor měl první základnu na Majdaléně, pak jsme se stěhovali do Soběslavi. Na další stěhování na Lužničanku již nedošlo. Zjistili jsme, že pro děti je stěhování tábora značně namáhavé. Aby měly dobré teplé jídlo, bylo na dojezdu etapy domluveno jídlo v některé restauraci. Ale než jídlo přinesli, děti u stolů usnuly. Již na táboře na Lužnici jsme se rozhodli, že další tábor bude pod hlavičkou Vodáckého oddílu a bude již mít stálou základnu, autobus nás odveze na start etapy, v cíli počká a doveze zpět do tábora. Dovezeme si z domu zavařené jídlo a rychle uvaříme vynikající teplé jídlo, třeba pověstné ďakule (ďábelské koule). Tento model zůstal do dnešní doby a stále jej vylepšujeme.

A jak to tedy šlo za sebou?


1990 Lužnice 2000 Morava
1991 Vltava 2001 Berounka
1992 Otava 2002 Sázava
1993 Sázava 2003 Hron
1994 Berounka 2004 Lužnice
1995 Ohře 2005 Vltava
1996 Vltava 2006 Otava
1997 Lužnice 2007 Ohře
1998 Ohře 2008 Berounka
1999 Otava 2009 Sázava

Bezpečnost

Naším hlavním krédem je bezpečnost na vodě. Děti na táboře učíme jak ovládat loď, jak se bezpečně pohybovat po řece, jak bezpečně překonávat překážky na vodě (jezy, stromy přes vodu atd.). A hlavně naučit je znát míru, kdy se to dá ještě jet včetně skutečnosti, že není žádná ostuda, když se rozhodnu obtížné místo nejet a raději loď přenesou. K tomu patří i základní výcvik, kterým si projde každý nováček. Následně pak si naši stálí klienti projdou místem háčka, později je jim dána důvěra a jsou jmenováni do pozice kapitána.

Za celou dobu táborů jsme neměli žádný vážnější úraz. Tu a tam se objeví běžné "bojové šrámy a odřeniny", jaké utrpíte při každém pobytu v přírodě, a které se ošetří dezinfekcí a náplastí. Větší problémy nám způsobuje spíš sluníčko (když ho někteří "přeberou") a klíšťata, která je třeba včas odhalit, odstranit a tuto "operaci" zaevidovat.

Lidi

Na každý turnus jede 30 dětí a osm instruktorů (od roku 2000 jezdí devátý dospělák - kuchař). Protože většinou odjíždějí dva turnusy, dá se odhadnout, že táborem již prošlo kolem 1000 dětí. I sborem instruktorů již prošla řada lidí. A dokonce je i několik "frekventantů", kteří se stali instruktory a jezdí na tábory. Ale jsou zde čtyři, kteří se zúčastnili všech dvaceti ročníků. Jsou to stále mladí: Milan Toušek, Petr Kadláč, Bronislav Krzystek a Míla Králová.

Táborové vybavení

V prvních ročnících táborů se ke stanování používala směsice stanů velkých rodinných i malých turistických, které jsme si půjčovali od RD Jeseník a Lázní Lipová a svoje vlastní. Jako hlavní stan, kde se vařilo, sloužila vojenská "Jurta" 4x4 m, ve které se dalo pohybovat jen v předklonu. Postupně jsme kupovali nové oddílové stany a ty stále obměňujeme. V roce 1996 jsme zakoupili nový vojenský stan 6x9 m, který dodnes slouží jako kuchyně a ubytování vedoucích. Také Klub vodáků pořídil několik souprav stolů a lavic, které používáme v kuchyni a jídelně. Jídelna je zabezpečena proti povětrnostním atakům lehkým přístřeškem s kovovou kostrou.

Lodě

Zpočátku se pro tábor půjčovaly soukromé laminátové lodě vlastní a od kamarádů. Později jsme pro oddíl začali postupně nakupovat nové laminátové lodě, takže jsme se stali soběstačnými. Laminátová loď je lehká, ale nerada se potkává s kameny. I když jsme řeky splouvali s loděmi bez bagáže, na konci etapy vždy měla některá loď díru. Po dojezdu do kempu se musela díra v lodi vybrousit, nachystat ze skleněné textilie laty, rozdělat lepidlo, které bylo třísložkové (pryskyřice, urychlovač a tvrdolín) a loď zalepit. Pak se na řekách začaly objevovat plastové lodě. Plastová loď je trochu těžší, ale při běžném provozu skoro nezničitelná. Má ještě jednu velkou výhodu, dá se na ní sjet i místo, kde by se s laminátovou lodí nedalo projet, leda by mi nevadilo lepení mnoha děr. Po vyzkoušení několika typů plastových lodí bylo rozhodnuto. Postupně jsme nahrazovali laminátové lodě plastovými typu Vydra. Nyní již máme 19 plastových lodí a tím pokryjeme potřeby tábora. Podobný vývoj lze zaznamenat i u pádel, kde původní dřevěná již vytlačila pádla plastová. A nesmíme zapomínat na plovací vesty. Původní - plněné polystyrénem - byly vyřazeny a před utonutím nás chrání vesty s certifikátem. Na táborech si mohou zájemci vyzkoušet i plavbu na kajaku či singl kanoi. Tito odvážlivci si pak vyzkouší i přilby.

Vlek na lodě

Ze začátku jsme si autobus i vlek najímali od Sokola Třemešná. Na jejich vlek se vyrobila nástavba, aby se vlezlo těch 18 lodí. Lodě se do vleku zavěšovaly na "kant" do popruhů. V roce 1998 se zakoupil od vodáků v Přerově vlek, který byl zatopený při povodni. V STS Jeseník jsme na něm udělali generálku a vlek nám sloužil mnoho let. Byl takový nepřehlédnutelný, vypadal jako samosběrný vůz na seno. Jeho nevýhoda byla poměrně velká váha a délka, která s autobusem přesáhla povolenou délku soupravy. Ale hlavně měl závěs na "tlamu" a takových autobusů rychle ubývalo. Proto se prodal a od končící CK Jitřenka jsme koupili vlek se závěsem na kouli (ISO 50) a s nástavbou na lodě, na kola a kostrou na zaplachtování. Tento vlek provozujeme stále.

Kuchyně

Jak již bylo napsáno, na prvním táboře se obědvalo v restauracích, snídaně a další jídla byla studená. Od druhého ročníku se již používala vlastní kuchyně, která se rok od roku vylepšovala. Napřed se používalo doma připravené a zavařené maso. Po dojezdu do kempu se rychle vařila polévka a přílohy, maso se ohřálo. Vaření probíhalo na třech dvouplotýnkových propanbutanových vařičích postavených do hvězdice, později se používala varná stolice. Další zlom nastal v roce 2000, kdy s námi začal jezdit jako kuchař Karel Foltýn. Ten začal vařit z čerstvých surovin a načasováno je to tak, že po návratu se ihned podává jídlo. Kuchyň je skládací, vyrobená z nerezu, má dvě varné stolice a jednu čtyřplotýnkovou varnou plochu. V kuchyni je pracovní stůl, dvě lednice a regál na potraviny. Do nerezu se nám převlékly i nádoby na vaření včetně várnic na čaj a šťávu. Ale nejlepší je to, že některé děti po táboře lehce přiberou.

Který tábor byl nezapomenutelný

Každý rok se na táboře něco nezapomenutelného stane, a tyto historky se potom vyprávějí u večerních ohňů. Ale jeden tábor byl na historky zcela výjimečný a shodou okolností to byla první Sázava 1993. Začalo to takto:

  • Po odjezdu autobusu s vlekem jsme dojeli na Červenohorské sedlo a zadřel se motor. Několik hodin jsme čekali, než přijede náhradní autobus. Potom jsme přepřáhli vlek a přeložili autobus. Tím vzniklo několik hodin zpoždění.
  • Mezitím ve Svitavách nervózně popocházel po chodníku Petr Kadláč, který k nám měl přisednout (jel z nějakého školení) a bál se opustit své stanoviště byť jen na vykonání nejnutnějších lidských potřeb, aby mezitím autobus neprojel. Zvlášť dobře se na rozpálené ulici plné mladých děvčat vracejících se z koupaliště vyjímal v námořnickém oblečku. Když se nás nedočkal, odešel na vlak a jel nás hledat na Sázavu (to ještě nebyly mobily).
  • Tábor měl být v Sázavě, ale byla vybrána nejkratší cesta kolem vody. Když jsme v noci dojeli k podjezdu pod železnicí, zjistilo se, že tam sice projede trabant s vlekem, ale ne autobus s vlekem. Tak se 1,5 km couvalo po úzké cestě a jelo se do města Sázava.
  • Po dojezdu do kempu se ihned odpřáhl vlek, během 10 minut se vyložil autobus na jednu velikou hromadu. Náhradní autobus odjel a nechal nás s vlekem u vody. Děti si lehy pod širák a tak začal tábor.
  • Na etapy jsme jezdili vlakem, každý měl v jedné ruce pádlo, ve druhé vestu, a hrnuli jsme se do vlaku. Nádherný pohled! Bylo to velmi náročné na hlídání časů, aby nám neujel vlak, hlavně při návratu zpět.
  • Jak jsme se vzdalovali od města Sázava, bylo to vlakem čím dál náročnější. Jarka Zmelíková se domluvila s jednou vodáckou partou vlastnící auto V3S a ti nám tábor přestěhovali do Týnce nad Sázavou.
  • Opravený autobus přijel až na závěr tábora a odvezl nás domů
  • A ještě jedna krásná historka se stala. V Sázavě byla pouť a tak jsme šli s dětmi na kolotoče. Nejkratší cesta byla přes hranu jezu (bez vody). Na druhé straně byl zabahněný náhon, u kterého stál mládenec, v náručí držel dívenku v bílých šatičkách a naznačoval, že ji hodí do náhonu. Dívka potěšeně volala "Tondo, ne!" Najednou kolem Tondy stojí pět chlapů a říkají "Tondo nebuď měkej!" Tonda nebyl a hodil. Nad dívkou v bílých šatech se zavřela bahnitá voda a to, co s vody vylezlo, už se jí nepodobalo. Co si potom říkali, nevíme. Šli jsme dál, nemusíme všechno vědět.

Sponzoři

Za uskutečnění 20 ročníků táboru patří obrovské poděkování všem sponzorům. Za tu dobu jich byla velká řada. Hlavními sponzory byli a jsou Město Jeseník, Schrothovy lázně Lipová, Campanula Jeseník, Viden, ASTUR, Moravolen, ALEF Jeseník, Kooperativa, firma SEVER a pekaři.

Všem i nevyjmenovaným patří velký dík!

Nová doba

Protože jdeme s dobou, v praxi klasické fotografie nahradila v posledních ročnících CD předávaná dítkům v autobusu při cestě domů. Na letošním 20. ročníku tábora Sázava 2009 zavádíme Lodní deník ON LINE. Na stránkách Klubu vodáků Jeseník www.kvjesenik.com bude odkaz na táborový deník, do kterého budou vedoucí vkládat denní informace o průběhu tábora.

V paměti vylovil a sepsal

Bronislav Krzystek a Milan Toušek